Láska silnější než smrt


Že už jste tohle někde viděli? Na blog.cz tahle povídka vyšla přesně 22. května a já jsem zatoužila mít ji i tady. Musím říct, že tohle je totiž něco, na co nemůžu zapomenout...


Podíval se na ni tak zvláštně. Jeho oči neměly nezvyklý výraz, neprozrazovaly nic jiného, než obvyklé emoce a pocity. Jen… celý působil tak nějak sklesle. Vždy býval veselý celou svou bytostí, radost a úsměv rozdával na potkání. Ale teď bylo něco opravdu špatně.
Díval se delší dobu, než bylo potřeba. Věděla, co má dělat, jen vyčkávala. Zůstávala sedět a pohled mu opětovávala, pomalu ale četla z jeho gest, pohybů, dechu a výrazu emoce a pocity, které se v něm mísily. Chvilku převažovala jakási radost, pak smutek, nakonec nedočkavost… dále ohrožení, touha všechny chránit, chránit hlavně ji. Ji jedinou, kterou kdy měl a která s ním zůstávala i přes jeho minulost. Jen ona věděla, jaký doopravdy je a na minulosti jí nezáleželo. Proč taky, ona taky od začátku nepatřila k němu.
Naklonila hlavu mírně na stranu. Jejím očím neušlo, že se mu klepou ruce, že dýchá mělce a vystrašeně, že na povrch se snaží nedávat nic najevo a hlavně nevyděsit jí samotnou. Nervozitu z něj dokonce i cítila, přestože byla od něj vzdálená přes místnost.
"Musíš tady zůstat." Promluvil po docela dlouhé chvíli. Jeho hlas byl stejný, jako jeho postoj - značil skrývaný strach. Jiný člověk by to nepostřehl, ale ona s jejím perfektním sluchem ano. "Nic se ti tady nestane, jen tu počkej."
Sklopila hlavu k zemi a jen sledovala šedočerný povrch kvádrů na zemi. Pak tiše zakňučela, jako kdyby chtěla protestovat, že ona se přece nebojí sama o sebe, ale o něj.
"Musíš. Nedovolím ti jít se mnou," zkoušel svou taktiku dál. Mezitím se ale od ní otočil zády a něco přerovnával na stole. Nedokázal se na ni dívat, věděl, že by za chvíli jejím očím podlehl. Ale on ji potřebovat chránit a to zrovna teď.
Zvedla k němu pohled, podlahu už měla nastudovanou dokonale. Dokonce i úspěšně čelila touze jít poškádlit toho pavouka tam v rohu, přímo u stolu u jeho nohou. Teď ale bylo přednější se starat o něco jiného, cítila vážnost situace.
Lehce přejela jednou z předních pacek po dláždění podlahy. Chtěla přilákat jeho pozornost, potřebovala s ním jít. Potřebovala ho přesvědčit. Hypnotizovala ho pohledem, ale on jí nijak neodpovídal. Už na ni nepromluvil.

Teprve až když si byl jistý, že má všechny věci, co potřebuje, že jeho zbraň je mu k ruce, podíval se na ni. Přešel nevelkou místnost až k ní, sehnul se blíž k její drobné hlavičce.
"Zůstaneš tady." Rukou ji ještě poplácal po čele. Pak se zvednul a chtěl odejít z místnosti. Ode dveří ale zaznamenal pohyb, jak se fenka zvedla ze země a tiše se snažila proklouznout za ním. Vlastně ji prozradily cvakající drápky.
Rychle za sebou zavřel dveře a zamknul je. Věděl, že si umí otevřít a nechtěl, aby šla s ním. Dneska to nedopadne dobře a ona by se akorát pletla. Z místnosti ji osvobodí až jejich hospodyně, jediná žena ve vesnici, která se k nim nebála chodit.

Šel celkem dlouho. Zásoby, co si s sebou na cestu vzal, se pomalu tenčily. Připadal si osamělý, už týden nepotkal žádného živáčka, společnost jeho věrné přítelkyně by tedy uvítal, ale nechtěl ji uvést do nebezpečí. Jen ať je hezky doma, kde se jí nic nestane, a její tvrdohlavost a ráznost mu tak nebude přidělávat ještě větší starosti.
S těmito myšlenkami se zastavil na vrcholku kopce. Na horizontu byly vidět stále jen zelené smrky a občas výraznější, vyšší borovice, ale na údolí byl zajímavější pohled. Rozprostíralo se v něm město, střechy domů se červenaly určitě i na dálku, věž kostelíka vprostřed vystavovala na obdiv korouhvičku a pohled změkčovaly slaměné střechy stodol nebo chudších domků. I z této vzdálenosti byly vidět malé postavičky vesničanů pobíhajících v uličkách a nakupujících na trhu.
Ale on sem nepřišel kvůli krásnému výhledu a ani kvůli nákupu na trhu. On sem přišel vyjednávat mír, nechtěl už dál válčit. Moc životů už ukončil svýma rukama, moc strachu vzbudil v okolí. Už neměl ani jednoho koně, všechna zvířata byla smrtelně zraněna v boji nebo k němu ztratila důvěru. I vojáci odmítali jít do další bitvy, byly unavení, nevěřili jeho vojevůdcovským schopnostem a ztratili vůli a odhodlání. Ztráty už byly moc velké a on doufal v úlevu pro jeho lid, kterou mohl zajistit jen touto cestou. Alespoň za něco si jej třeba budou považovat, když už takhle před ním malá děcka utíkají a ženy zahánějí muže domů.
Věděl, že je hloupost vyjednávat mír sám, ale vojsko neměl, zvířata neměl… měl jen svou fenku, kterou ale nechal doma. Bylo to tak lepší.

Zastavil se na malé mýtince nedaleko vesnice. Napravo od něj tu tiše tekl potůček, pamatoval si, jak tu byli ještě s jeho rodinou před nějakým časem. Nedaleko odtud se k jejich malé výpravě také přidalo drobné, zbité a vyhladovělé štěně. A zůstalo s ním až doposud, i když rodina už dávno odešla.
Nikdo jiný tu ještě nebyl. Posadil se tedy na jeden z vyšších kamenů, aby měl rozhled a ulevil i unaveným nohám. Poslouchal šumu přírody a tak ho vůbec neudivilo tiché zašustění přicházející z nedalekého křoví, pokládal to za pohyb lesní zvěře. Například takových veverek bylo v okolí až moc na jeho vkus.

Notnou dobu se ještě nic nedělo. Slunce postoupilo dál po obzoru a stíny se o kus posunuly. Byl tu také dřív, nebylo čemu se divit. Pak se ale konečně dočkal, velitel znepřátelené strany vydával víc hluku, než jaký tu doposud slyšel. Mezi stromy viděl jen jeho postavu sedící na koni a dva nebo tři vojáky, kteří mu dělali doprovod. Ladně tedy seskočil z kamene a urovnal si zbraň u opasku. Nepatrným pohybem zkontroloval i záložní dýku, to kdyby se vyjednávání opravdu zvrtlo. Na to si ale ani neodvažoval pomyslet, nejen že proti přesile neměl šanci, ale také by se mu nikdy nepovedlo odčinit lidu alespoň část své viny.
"Tak o čem jsi se mnou chtěl vyjednávat?" ozvalo se bez pozdravu z druhé strany mýtinky. Tohle bude kruté a bude se muset držet, proto jen tiše zaskřípal zuby.
"Víš to, dopis jsi evidentně četl, když jsi zde, na tomto místě."
Druhý muž postoupil víc do středu mýtiny a ostatní muže i s koněm nechal za jeho zády. Jsou tu přeci jen pro jeho bezpečí a on sem teď přišel vydělat pořádný kus půdy, když už nic jiného. "Taky bys mi to mohl zopakovat. To víš… Jsem přeci už jen starý," protáhl schválně posměšně svou větu. Starý nebyl, sotva mu táhlo na třicet let.
"Chci s tebou vyjednat mír. Nic víc nepožaduji, nemám s sebou vojáky a ani zvířata." Odpustil si další zaskřípání zubů a zatajil pravý důvod, proč je tu sám. Nemusí si o něj dělat starosti i protivníkova strana, natož se mu smát nebo získat pocit převahy. Kterou ale určitě i v tuto chvíli měli.
"A co z toho budeme mít my? Takhle bychom mohli vyválčit celé vaše území i se všemi obyvateli a sakra na tom vydělat. Ale z míru? Ten je výhodný leda tak pro vás, my jen proděláme."
"Dám vám celou tuhle oblast." Byl připravený na nějakou oběť a darovat zrovna tuto část území, kterou měl, mu přišlo nejvýhodnější. Přestože se k tomuto místu vázala celá jeho minulost a všechny jeho vzpomínky.
"Tak málo? Vždyť to není ani trochu výhodná oblast… To si radši vezmu sám, co chci. A budu mít všechno."
"Všechno mi vzít ti nedovolím!"
"A jak mi zabráníš? Vím moc dobře, jak na tom jsi. Vím, že tvůj lid se proti tobě bouří, zvířata ti padla, území nic nenese. Vojáci ti vypověděli službu. Tak jak?"
Opět musel skrýt zaskřípání zuby. Nevěděl, že ho má v hrsti až takovýmto způsobem. "Dám ti ještě kus své půdy. Víc už nemám co nabídnout."
"Chci celou třetinu. Stejně z toho tvého zapadákova nemá nic dalšího cenu."
Třetina. Verdikt byl řečen. Měl by s tím souhlasit? Na jeho území bude mít klid, lid může znovu budovat zničená města a obnovovat výrobu. Pole nebudou zničená od neustálých bojů a děti nebudou muset vyrůstat ve strachu. Bude víc potravin a dobytka. Navíc by mohl zkusit uzavřít dohody s vedlejšími územími a mít tak i vojenskou podporu. "Dobře, dostaneš třetinu mého území. Bude to původní část, kterou jsem ti nabízel, a pak dostaneš ještě území na západ od tohoto."
Druhý muž vypadal na chvíli zamyšleně, ale očividně to jen hrál. Měl všechny možnosti předem rozmyšleny a čekal, že v nabídce bude další nepoužitelné místo. Ještě tak dobře napadnutelné, to by si moc nepolepšil. Akorát by tak na sebe strhnul veškerou vojenskou pozornost. "S tou první částí dohody souhlasím. Ale chci místo území na západě to na jihu."
"Dobře. Je tvoje." Opět se musel přemáhat. Na jihu byla výhodná doprava skrz moře a řeky, ale přesto jim kousek ještě zbyde. "Podepsat něco nechceš?"
"Ne, myslím, že nebude potřeba. Je tedy vyjednáno a území je moje."
Úsměv druhého muže se mu nelíbil, a to ani trošku. Něco plánoval, ale mohla by to být jen zračící se spokojenost s nově nabytým územím, které získal bez boje a ztrát?

Počkal, než se druhý muž obrátí ke svým vojákům a ke koni. Pak se rozhodl vydat na cestu také, teď ho čekala ještě delší trasa než předtím. Došel až ke kraji mýtinky, když za sebou uslyšel hlas druhého.
"Víš, že teď jsi na mém území?"
Rychle se otočil, teď už se mu nelíbil ani tón hlasu druhého. Ještě koutkem oka stihl spatřit blížící se šíp a luk v rukou jednoho z vojáků. Čekal už jen rychlou smrt, bylo mu jasné, že šíp bude pojištěný jedem, aby oběť ani v případě možného přežití pouhou ranou neměla možnost záchrany. Bolest ale necítil. Zato dobře slyšel bolestné kňučení psa. Známé kňučení, takové, které uměla vydávat jen jeho fenka.
Nevěnoval už pozornost odcházejícímu protivníkovi, který myslel, že jeden z jeho vojáků trefil ranou jeho. Jeho odhad byl ale špatný, nevěděl, že má s sebou opravdovou hrdinku, která kvůli svému majiteli riskuje jistou smrt. Vlastně ani on sám nevěděl, že ji má s sebou, a že se celou dobu schovává v křoví za ním.
Klekl si na zem k umírajícímu zvířeti. Fenka na něj stále hleděla oddanýma očima a tiše kňučela. Měla ho poslechnout, i teď měla strach, že dostane vynadáno, ale zase ho ušetřila smrti.
Nenadával jí, nevytknul jí nic. Vždycky vyžadoval přísnou poslušnost, ale teď mu to bylo jedno. Jeho nejoddanější přítel právě umíral a on jí nedokázal nijak pomoct. Proto ji jen hladil po lesklé srsti, dokud život v jejích očích nepohasnul úplně.

Cesta domů byla těžká. Fenky tělo zakopal u potoka, nelitoval dne, který tím ztratil. Teď ho doma stejně nikdo nečekal, neměl se ani kam vracet. Lid ho nesnáší stejně tak a už nemá to jediné potěšení, které ho doma vždycky vítalo s otevřenou náručí, vlastně s hlasitým štěkotem.
I v jeho domě bylo prázdno. Podivně ticho, dokud neuslyšel z vedlejší místnosti, přesně tam, kde se s fenkou loučil před cestou, kroky. Překvapily ho, hospodyně tu dnes být neměla, tak kdo tu může být?
Opatrně nakouknul do místnosti pootevřenými dveřmi. Hospodyně stála k němu zády a na něco mluvila. Pak si uvědomila kroky za sebou a vyděšeně se na něj otočila. Lekla se ho.
"Máte ji s sebou?" byla první otázka, kterou mu položila.
Neochotně nesouhlasně přikývl. "Zachránila mi život a sama zemřela místo mě. Nechal jsem ji pohřbenou v lese."
"Takže zbývá práce na vás. Já musím jít," potutelně se hospodyně usmívala a pak poodstoupila od místa, na které před chvílí mluvila. Za ní na zemi, ve fenky bývalém pelíšku, ležela tři štěňata. Byla sobě navzájem velmi podobná, téměř identická. Ale co víc, byla podobná nachlup i jejich matce. "Nestihla se o ně ani postarat, tak moc pospíchala za vámi."
Nic neříkal, jen si vedle tří malých tvorečků kleknul na zem, stejně, jako před několika dny k jejich matce. Její láska byla tak oddaná, že i když měla sama zemřít, zanechala mu alespoň malou, trojnásobnou vzpomínku.


 

Komentáře

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

Populární příspěvky z tohoto blogu

Agregátor blogů